C?l Zero
Шрифт:
„Chevale.“ Jeden ze Syranu k'yvl na Adriana t'emer se zboznou 'uctou. „Dopredu? Rekni.“ Mluvil extr'emne spatnou francouzstinou.
„Dopredu?“ zopakoval Adrian zmatene.
„Chtel se te zeptat, jak jsi pokrocil,“ rekla Claudette jemne.
Adrian se usm'al. „Jeho francouzstina je pr'isern'a.“
„Stejne jako tvoje arabstina,“ op'acila Claudette.
Na tom neco bude, pomyslel si Adrian. „Rekni mu, ze pokrok chce cas. Tahle pr'ace vyzaduje peclivost a trpelivost. Ale postupuji dobre.“
Claudette pretlumocila jeho zpr'avu do arabstiny a dvojice Arabu uznale prik'yvla.
„Mal'y kousek?“ zeptal se druh'y muz. Vypadalo to, ze si svou francouzstinu chtej'i procvicit na nem.
„Prisli si pro vzorek,“ rekl Claudette Adrianovi, ackoliv si to z kontextu uz s'am odvodil. „Dojdes pro nej?“ Bylo mu jasn'e, ze Claudette nem'a nejmens'i z'ajem dotknout se vzorkovnice, at uz byla zajisten'a nebo ne.
Adrian prik'yvl, ale nepohnul se. „Zeptej se jich, proc neprisel Khalil osobne.“
Claudette se kousla do rtu a jemne se dotkla jeho ruky. „Drah'y,“ rekla tise, „jsem si jist'a, ze je zamestnan'y jinde –“
„Co muze b'yt dulezitejs'i nez tohle?“ nal'ehal Adrian. Zcela ocek'aval, ze Khalil doraz'i osobne.
Claudette polozila ot'azku v arabstine. Dvojice Syranu se zamracila a vymenili si pohledy, nez odpovedeli.
„R'ikaj'i, ze dnes v noci navst'ivil nemohouc'iho,“ rekla Claudette Adrianovi francouzsky, „modl'i se za jeho oprosten'i od fyzick'eho sveta.“
Adrianova mysl na chv'ili preskocila k jeho matce, pouh'ych p'ar dnu pred jej'i smrt'i. Lezela na posteli s ocima otevren'yma ale bez ponet'i o svete. Vlivem l'eku byla sotva pri vedom'i; bez nich by zaz'ivala neutuchaj'ic'i muka, s nimi vsak byla t'emer v k'omatu. Behem tech t'ydnu, kdy se bl'izila sv'emu konci, nemela nejmens'i ponet'i o svete kolem sebe. Casto se u jej'iho loze modlil, aby se uzdravila, ackoliv c'im v'ic se bl'izila sv'emu odchodu, t'im casteji se jeho modlitby menily a zjistil, ze si preje jen to, aby byl jej'i konec rychl'y a bezbolestn'y.
„Co s n'im bude delat?“ zeptal se Adrian. „S t'im vzorkem?“
„Ujist'i se, ze tv'a mutace funguje,“ rekla Claudette jednoduse. „V'is to.“
„Ano, ale…,“ Adrian se odmlcel. Vedel, ze nemel pr'avo zpochybnovat Im'amuv z'amer, n'ahle mel vsak siln'e nutk'an'i to vedet. „Otestuje to soukrome? Nekde na odlehl'em m'iste? Je nezbytn'e, abychom se neodhalili pr'ilis brzy. Zbytek d'avky jeste nen'i pripraven'y…“
Claudette rychle neco rekla dvojici Syranu, pak vzala Adriana za ruku a zavedla ho do kuchyne. „L'asko,“ rekla tise, „jsi na pochyb'ach. Mluv se mnou.“
Adrian si povzdechl. „Ano,“ priznal. „Tohle je jen miniaturn'i vzorek, ne tak stabiln'i, jako budou dals'i. Co kdyz to nebude fungovat?“
„Bude.“ Claudette kolem nej ovinula ruce. „Ver'im v tebe, stejne jako Im'am Khalil. Tahle pr'ilezitost je pro tebe jako dar. Jsi pozehnan'y, Adriane.“
Jsi pozehnan'y. Stejn'a slova Khalil pouzil, kdyz se poprv'e setkali. Pred tremi mes'ici vzala Claudette Adriana na v'ylet do Recka. Khalil, stejne jako mnoho dals'ich Syranu, byl uprchl'ik – ne vsak politick'y, z'adn'y vedlejs'i produkt v'alkou zpustosen'eho n'aroda. Byl n'abozensk'ym uprchl'ikem, kter'eho sunnit'e i s'iit'e pron'asledovali pro jeho idealistick'e n'azory. Znamen'im Khalilovy spirituality bylo spojen'i isl'amsk'ych dogmat a nekter'ych esoterick'ych filozofick'ych vlivu od Dr'uzu, jako je pravdomluvnost a prevtelov'an'i duse.
Adrian svat'eho muze potkal v hotelu v At'en'ach. Im'am Khalil byl pr'ijemn'y clovek s mil'ym 'usmevem, nosil hned'y oblek, cern'e vlasy a vousy mel ucesan'e a upraven'e. Mlad'y Francouz byl m'irne zaskocen, kdyz ho pri jejich prvn'im setk'an'i Im'am poz'adal, aby se s n'im pomodlil. Spolecne se usadili na koberecek smerem k Mekce a tise se modlili. Kolem Im'ama se rozprost'iral klid jako neviditeln'a aura, m'ir, kter'y Adrian nezazil od doby, kdy byl mal'y kluk a jeho tehdy zdrav'a matka ho drzela v objet'i.
Po modlitbe si oba muzi sedli k vodn'i d'ymce a caji a Khalil se rozhovoril o sv'e ideologii. Rozmlouvali o tom, jak je dulezit'e b'yt s'am k sobe upr'imn'y; Khalil veril, ze jedin'y zpusob, jak muze lidstvo odcinit sv'e hr'ichy, je absolutn'i upr'imnost, kter'a umozn'i dusi, aby se reinkarnovala v cistou bytost. Ptal se Adriana na mnoho ot'azek t'ykaj'ic'ich se vedy i spirituality. Ptal se na jeho matku a sl'ibil mu, ze nekde na t'eto zemi se jeho matka uz d'avno znovu zrodila, cist'a, kr'asn'a a zdrav'a. Mlad'emu Francouzovi to prineslo m'ir.
Pak Khalil mluvil o Im'amu Mahdim, Spasiteli, a posledn'im z Im'amu, svat'em muzi. Mahdi bude t'im, s kter'ym prijde Soudn'y den a zbav'i svet vseho zla. Khalil veril, ze k tomu dojde velmi brzy a po Mahdiho sp'ase prijde utopie; kazd'e stvoren'i v cel'em vesm'iru bude bezchybn'e, ryz'i a cist'e.
Oba muzi spolu sedeli nekolik hodin dlouho do noci a kdyz Adrianovi zac'inalo pripadat, jako by mel mysl zamlzenou podobn'ym kourem, kter'y se rozprost'iral vsude kolem nej, konecne se zeptal na ot'azku, kter'a mu vrtala hlavou.
„Jsi to ty, Khalile?“ zeptal se svat'eho muze. „Jsi Mahdi?“
Im'am Khalil se nad t'im siroce usm'al. Vzal Adrianovy ruce do sv'ych dlan'i a rekl jemne: „Ne, synu. Ty j'im jsi. Jsi pozehnan'y. Vid'im to tak jasne, jako vid'im tvuj oblicej.“
Jsem pozehnan'y. V kuchyni v jejich byte v Marseille Adrian pritiskl sv'e rty na Claudettino celo. Mela pravdu; dali Khalilovi slib a museli ho dodrzet. Vzal ocelovou krabicku z kuchynsk'e linky a prinesl ji cekaj'ic'im Arabum. Odklapl v'iko a zvedl horn'i penovou kostku, aby jim uk'azal malickou, neprodysne uzavrenou sklenenou ampulku, kter'a byla usazen'a uvnitr.