C?l Zero
Шрифт:
Hrde pozvedla bradu. „Ano, pletu. Nesmej se mi. Ned'avno jsem upletla prikr'yvku, kter'a je mekc'i nez cokoliv, co jsi v zivote c'itil. Co se ale snaz'im r'ict, je, ze si m'as naj'it kon'icek. Neco, co ti zamestn'a jak ruce, tak hlavu. A co tvoje pamet? Nejak'y pokrok?“
Povzdechl si. „Ne tak docela. Nedelo se toho tolik, abych ji mohl procvicit. Por'ad je to dost zasmodrchan'e.“ Odlozil menu na stul a prot'ahl si ruce. „Ale kdyz uz jsi to zm'inila… Dneska se mi stalo neco zvl'astn'iho. Vr'atil se mi 'utrzek vzpom'inky. O Kate.“
„Aha?“ Maria se kousla do rtu.
„Jo.“ Dlouhou chv'ili byl zticha. „Mezi mnou a Kate, nez odesla… bylo vsechno v por'adku, ne?“
Mariiny bridlicove sed'e oci se zaklesly do tech jeho. „Ano. Podle toho, co v'im, to mezi v'ami bylo vzdycky skvel'e. Opravdu te milovala. A ty ji.“
Bylo pro nej tezk'e vyst'at jej'i pohled. „Jo. Dobre.“ S'am sobe se zasm'al. „Proboha, poslouch'as me? Jsem na rande a mluv'im o sv'e zesnul'e zene. Pros'im te, ner'ikej o tom m'e dceri.“
„No tak.“ Jej'i prsty pres stul znovu nasly ty jeho. „To je v por'adku, Kente. Ch'apu to. Je to pro tebe cel'e nov'e a zvl'astn'i. Nejsem tady tak docela odborn'ik, takze… nejak to spolu zvl'adneme.“
Jej'i prsty st'ale spoc'ivaly na tech jeho. Byl to pr'ijemn'y pocit. Ne, v'ic nez to – bylo to tak spr'avne. Nerv'ozne se uchechtl, ale jeho 'usmev se vytratil, kdyz si neco uvedomil; ze ho Maria st'ale oslovovala Kente.
„Copak je?“ zeptala se.
„Ale nic. Jen jsem se zamyslel… ani nev'im, jestli je Maria Johanssonov'a tvoje prav'e jm'eno.“
Maria nesmele pokrcila rameny. „Mohlo by b'yt.“
„To nen'i f'er,“ zaprotestoval. „Ty zn'as moje.“
„Vsak ner'ik'am, ze to nen'i moje prav'e jm'eno.“ Uz'ivala si to, hr'ala si s n'im. „Vzdycky mi muzes r'ikat agent Marigold, pokud budes cht'it.“
Zasm'al se. Marigold bylo kryc'i jm'eno, stejne jako jeho Zero. Pripadalo mu t'emer smesn'e pouz'ivat kryc'i jm'ena, kdyz se znali osobne – pak si ale uvedomil, ze jm'eno Zero v mnoh'ych, se kter'ymi se setkal, vyvol'avalo strach.
„Jak'e bylo Reidiggerovo kryc'i jm'eno?“ zeptal se Reid tise. T'emer ho ta ot'azka bolela. Alan Reidigger byl Kentuv nejleps'i pr'itel – ne, pomyslel si Reid, byl to muj nejleps'i pr'itel – a nekonecne vern'y clovek. Jedin'ym probl'emem bylo, ze si o nem Reid skoro nic nepamatoval. Vsechny vzpom'inky na Reidiggera zmizely po implantac'i pametov'eho supresoru, kter'y mu Alan zajistil.
„Nepamatujes si to?“ Maria se nad tou myslenkou mile usm'ala. „Alan ti dal prezd'ivku Zero, vedel jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Boze muj, na tu noc jsem nevzpom'inala roky. Byli jsme v Ab'u Dhab'i, mysl'im, vraceli jsme se z operace a opili se v nejak'em hotelov'em baru. Rekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se r'ik'a m'istu, kde vybuchla atomov'a bomba, protoze jsi za sebou vetsinou nech'aval pekn'y binec. To se pak zkr'atilo jen na Zero a to ti zustalo. A ty jsi mu r'ikal –“
Zazvonil telefon a prerusil jej'i vypr'aven'i. Reid se instinktivne pod'ival na svuj vlastn'i mobil, kter'y lezel na stole, a cekal, ze na displeji uvid'i Mayino c'islo.
„Jen klid,“ rekla, „to jsem j'a. Proste to ignoruj…“ Pod'ivala se na svuj telefon a oboc'i se j'i znepokojene st'ahlo. „Vlastne, tohle je z pr'ace. Vterinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Jej'i zasmusil'y pohled se zvedl a setkal se s Reidov'ym. D'ivala se mu do oc'i a oblicej se j'i jeste v'ic stahoval. At uz j'i ten druh'y clovek r'ikal cokoliv, ocividne to nebylo nic dobr'eho. „Rozum'im. Dobre. D'iky.“ Zavesila.
„Vypad'as ustarane,“ poznamenal. „J'a v'im, j'a v'im, nemuzes mluvit o pr'aci a tak –“
„Utekl,“ zaseptala. „Ten zabij'ak ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven pred ani ne hodinou.“
„Rais?“ rekl Reid ohromene. Na cele mu okamzite vyrazil studen'y pot. „Jak?“
„Nezn'am podrobnosti,“ rekla chvatne a strcila telefon zp'atky do psan'icka. „Mrz'i me to, Kente, ale mus'im j'it.“
„Jasne,“ rekl tise. „Rozum'im.“ Po pravde se s'am c'itil na m'ile daleko od jejich 'utuln'eho stolku v mal'e restauraci. Ten zabij'ak, kter'eho Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakr'at – byl st'ale nazivu a ted i na svobode.
Maria vstala a nez odesla, naklonila se pres stul a pritiskla sv'e rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale ted, povinnost vol'a.“
„Jiste,“ rekl. „Bez a najdi ho. A Mario? Bud opatrn'a. Je nebezpecn'y.“
„To j'a taky.“ Mrkla na nej a spesne vysla ven z restaurace.
Reid tam dlouhou chv'ili s'am jen tak sedel. Kdyz prisla serv'irka, ani neslysel, co r'ikala. Jen neurcite m'avl rukou, aby j'i dal najevo, ze je v por'adku. K tomu vsak mel daleko. Ani nec'itil ten z'avan nostalgie, kdyz ho Maria pol'ibila. Jedin'e, co c'itil, byl uzel strachu, kter'y se mu stahoval v brise.
Muz, kter'y veril, ze jeho osudem je zab'it Kenta Steela, utekl.
P'AT'A KAPITOLA
Adrian Cheval byl navzdory tomu, ze vecer jiz znacne pokrocil, st'ale vzhuru. Sedel na stolicce v kuchyni a zamlzen'yma ocima z'iral do notebooku, kter'y mel pred sebou, zat'imco jeho prsty divoce pob'ihaly po kl'avesnici.
Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a uslysel, jak z podkrov'i sch'az'i Claudette. Jej'i bos'e nohy tise tapkaly po kobercem potazen'ych schodech. Jejich byt v Marseille byl mal'y ale 'utuln'y a nach'azel se na konci tich'e ulice pouh'ych pet minut chuze od pobrez'i.
Jen o chv'ili pozdeji perifern'im viden'im zahl'edl jej'i drobnou figuru a ohnive rud'e vlasy. Polozila mu ruce na ramena a prejela s nimi nahoru a pak dolu po jeho hrudi, az j'i hlava spocinula na jeho lopatk'ach. „Mon ch'eri,“ zapredla. „L'asko. Nemuzu sp'at.“
„Ani j'a ne,“ odpovedel tise francouzsky. „Mus'im toho hodne dodelat.“
Jemne ho kousla do usn'iho lalucku. „Povez mi o tom.“
Adrian uk'azal na monitor, na kter'em byla vyobrazen'a cyklick'a dvousroubovice RNA varioly major – viru, kter'y vetsina lid'i znala pod n'azvem prav'e nestovice. „Tenhle druh ze Sibire je… neuveriteln'y. Nikdy jsem nic takov'eho nevidel. Podle m'ych v'ypoctu bude jeho virulence ohromn'a. Jsem presvedcen, ze jedin'a vec, kter'a mu mohla zabr'anit ve vyhlazen'i lidstva pred tis'ici lety, byla doba ledov'a.“