C?l Zero
Шрифт:
Spl'ichl si trochu na z'apest'i a poklepal si j'im krk. Vune byla silnejs'i, nez jak si ji pamatoval, ale pr'ijemn'a.
Pak – mu zorn'ym polem probehla dals'i vzpom'inka.
Kuchyne ve Virginii. Kate se zlob'i, ukazuje na neco na stole. Nen'i jen nastvan'a – je vydesen'a. „K cemu m'as tohle, Reide?“ pt'a se vyc'itave. „Co kdyby to nasla nekter'a z holek? Odpovez!“
Zatrepal hlavou, aby se t'e vzpom'inky zbavil dr'iv, nez se stacila promenit v migr'enu, ale ani tak nebyla o nic m'ene znepokojiv'a. Nedok'azal se rozpomenout, kdy nebo proc se tahle h'adka odehr'ala; s Kate se h'adali jen zr'idka a v jeho vzpom'ince vypadala vystrasene – bud z toho, o cem se h'adali, nebo pr'imo z nej. Nikdy j'i nezavdal jedin'y duvod, aby z nej mela strach. Alespon ne podle toho, co si pamatoval…
Najednou si uvedomil dals'i vec a ruce se mu roztr'asly. Nemohl si tuhle vzpom'inku vybavit, coz znamenalo, ze mohla b'yt jedna z tech, kter'e potlacil pametov'y supresor. Proc by ale jakoukoliv vzpom'inku na Kate mazali spolecne s temi na agenta Zero?
„Tati!“ zavolala na nej Maya zezdola. „Prijdes pozde!“
„Jasne,“ zabrucel, „uz jdu.“ Bude se muset sm'irit s faktem, ze bud najde resen'i sv'eho probl'emu, nebo se mu budou vzpom'inky cas od casu necekane, a ne zrovna snadno, vracet a m'ast ho.
S takov'ym faktem se ale bude moct sm'irit pozdeji. V danou chv'ili musel dodrzet jist'y slib.
Sesel dolu po schodech, dal obema dcerk'am pusu na temeno a zam'iril ven k autu. Nez vsak presel pr'ijezdovou cestu, ujistil se, ze Maya po jeho odchodu nastavila alarm. Az pak nasedl do jejich str'ibrn'eho SUV, kter'e koupil jen pred p'ar t'ydny.
Ackoliv byl dost nerv'ozn'i a z'aroven se tesil, az Mariu znovu uvid'i, por'ad nedok'azal setr'ast ten nepr'ijemn'y pocit strachu, kter'y se mu usadil v zaludku. Pokud ho ud'alosti minul'eho mes'ice necemu naucily, bylo to predevs'im to, ze hrozby a nebezpec'i pro nej nebyly nedostatkov'e zboz'i a spousta z nich jen cekala, az ho uvid'i trpet.
TRET'I KAPITOLA
„Tak, jak se dnes c'it'ime, pane?“ zeptala se sestra na nocn'i smene zdvorile, kdyz vesla do jeho pokoje. Vedel, ze se jmenuje Elena a ze je Sv'ycarka, ackoliv k nemu mluvila anglicky s m'irn'ym pr'izvukem. Byla mlad'a a drobn'e postavy, vetsina by ji mohla dokonce povazovat za pohlednou a docela veselou.
Rais neodpovedel. Nikdy neodpov'idal. Jen ji pozoroval, jak na stolecek vedle jeho postele pokl'ad'a plastov'y kel'imek a d'av'a se do opatrn'eho prohl'izen'i jeho zranen'i. Vedel, ze jej'i zd'anliv'a radost je jen nadmern'a kompenzace skr'yvan'eho strachu. Vedel, ze v jeho pokoji byla nerada i navzdory dvema ozbrojen'ym str'azn'ikum za jej'imi z'ady, kter'i bedlive sledovali kazd'y jeho pohyb. Nerada ho osetrovala, dokonce s n'im i nerada mluvila.
Stejne jako vsichni ostatn'i.
Elena mu opatrne prohl'edla zranen'i. Videl na n'i, ze takhle bl'izko nej byla znacne nerv'ozn'i. Vedeli, co udelal. Ze zab'ijel ve jm'enu Amuna.
A jejich strach by jeste vzrostl, kdyby vedeli, kolik jich bylo, pomyslel si j'izlive.
„Hezky se n'am hoj'ite,“ rekla mu. „Rychleji, nez by se dalo cekat.“ R'ikala mu to kazdou noc a on si to vykl'adal jako: „Douf'am, ze uz brzo odejdes“.
To pro Raise nebylo dobr'e znamen'i. Protoze az bude dostatecne zdrav'y na to, aby ho propustili, pravdepodobne ho poslou do nejak'e pr'isern'e d'iry v zemi v nekter'e z cern'ych z'on CIA uprostred pouste, aby tam utrzil jeste v'ic zranen'i, az ho budou vysl'ychat a tahat z nej informace.
Jako Amun, pretrv'ame. Po v'ice nez deset let jeho zivota byla tohle jeho mantra. Ted uz vsak neplatila. Podle toho, co se Rais dozvedel, Amun zanikl; jejich pl'an v Davosu selhal, vudcov'e byli bud zadrzeni nebo zabiti a kazd'a bezpecnostn'i agentura na svete vedela o jejich znamen'i, glyfu Amuna, kter'y si jeho clenov'e vypalovali do kuze. Rais se nesmel d'ivat na televizi, ale vsechny tyhle novinky z'iskal od ozbrojen'ych policistu, kter'i se spolu casto bavili (a velmi zdlouhave, coz Raise obvykle jeste v'ic otravovalo).
On s'am si znamen'i vyrezal, nez ho dovezli do nemocnice v Sionu, ale uk'azalo se, ze to udelal zbytecne; vedeli, k'ym je, a znali alespon c'ast toho, co udelal. Na pazi mu po jeho znamen'i zustala jen klikat'a, zkrabacen'a ruzov'a jizva, kter'a mu denne pripom'inala, ze Amun uz nen'i. A proto se zmenila i jeho mantra.
Pretrv'am.
Elena vzala ze stolku plastov'y kel'imek s ledovou vodou a brckem. „Chtel byste se trochu nap'it?“
Rais neodpovedel, ale m'irne se predklonil a pootevrel rty. Obezretne mu k nim prisunula brcko, paze zcela natazen'e a ohnut'e v loktech, telo zaklonen'e dozadu v m'irn'em n'aklonu. Mela strach; pred ctyrmi dny se pokusil kousnout doktorku Gerberovou. Jeho zuby ji sotva skr'ably do krku, ani neprosly kuz'i, ale presto mu to od jednoho z jeho str'azn'ych zajistilo slusnou r'anu do celisti.
Tentokr'at se Rais o nic nepokousel. Nas'aval brckem dlouh'e, pomal'e dousky, vychutn'aval si strach t'e zeny a nervozitu dvou policistu, kter'i ho pozorovali zpoza jej'ich zad. Kdyz skoncil, znovu se oprel. Sestra si slysitelne oddechla.
Pretrv'am.
Za posledn'i ctyri t'ydny zvl'adl prekonat mnoh'e. Prekonal nefrektomii, s jej'iz pomoc'i mu odstranili probodnutou ledvinu. Prekonal druh'y z'akrok, kdy mu odoperovali c'ast potrhan'ych jater. Prekonal tret'i v'ykon, kter'ym se ujistovali, ze z'adn'y z jeho z'akladn'ich org'anu nebyl poskozen. Prekonal nekolik dn'i na jednotce intenzivn'i p'ece, nez ho presunuli na chirurgick'e oddelen'i, ale ani jednou nevstal z postele, ke kter'e mel pripoutan'a obe z'apest'i. Zdravotn'i sestry ho ot'acely, vymenovaly mu podlozn'i m'isu a celkove mu zajistovaly co nejvets'i pohodl'i, ale nikdy mu nedovolili vst'at a pohybovat se o samote.
Sedm bodn'ych ran v jeho z'adech a jednu v hrudi mu zasili a, jak mu opakovane pripomn'inala nocn'i sestra Elena, hezky se hojily. S poskozenou nervovou tk'an'i vsak doktori zmohli pram'alo. Nekdy prestal c'itit cel'a z'ada az po ramena a sem tam dokonce az k bicepsum. V tech chv'il'ich nec'itil nic, jako by tyhle c'asti jeho tela vubec nepatrily k sobe.
Jindy se s nem'ym krikem probouzel z tvrd'eho sp'anku, kdyz ho zacala z niceho nic spalovat sz'irav'a bolest nemilosrdn'a jako hromobit'i. Nikdy netrvala dlouho, ale byla akutn'i, intenzivn'i a prich'azela v nepravideln'ych intervalech. Doktori ji naz'yvali „z'askuby“, vedlejs'i efekt, kter'y se nekdy dostavoval u pacientu s rozs'ahl'ym poskozen'im nervu, jako bylo to jeho. Ujistovali ho, ze tyhle z'askuby mohou casem zmizet a 'uplne prestat, ale nedok'azali r'ict, kdy se to stane. Nam'isto toho mu r'ikali, ze m'a stest'i, ze m'a v por'adku m'ichu. R'ikali mu, ze m'a stest'i, ze to cel'e vubec prezil.
Jasne, stest'i, pomyslel si horce. Stest'i, ze se uzdravoval jen proto, aby ho pak predali do sp'aru CIA a do jejich cern'e z'ony. Stest'i, ze vsechno, pro co pracoval, se rozpadlo behem jednoho dne. Stest'i, ze ho ne jednou, ale uz dvakr'at premohl Kent Steele, muz, kter'ym pohrdal, kter'eho kazd'ym coulem nen'avidel.
Pretrv'am.
Nez Elena odesla z jeho pokoje, jeste nemecky podekovala dvema str'azn'ikum a sl'ibila, ze jim prinese k'avu, az se pozdeji vr'at'i. Jakmile byla pryc, policist'e se odebrali na sv'a m'ista pred dvermi, kter'e byly celou dobu otevren'e, a vr'atili se ke sv'e konverzaci o ned'avn'em fotbalov'em z'apase. Rais byl v nemcine docela zbehl'y, ale nekter'e aspekty n'arec'i sv'ycarsk'e nemciny a rychlost, se kterou mluvili, ho cas od casu m'atly. Policist'e na denn'i smene obvykle konverzovali v anglictine, coz byl zpusob, kter'ym se k nemu donesla vetsina novinek o tom, co se delo mimo jeho nemocnicn'i pokoj.