C?l Zero

Марс Джек

Reid nemel nejmens'i ponet'i, co s t'im delat. Proto se jen snazil pokracovat v zivote co nejv'ic norm'aln'im zpusobem.

Reid vyt'ahl telefon a zavolal do pizzerie kousek od jejich domu, aby objednal dve stredn'i pizzy; jednu s extra s'yrem (Sarina obl'iben'a) a druhou s p'arkem a zelenou paprikou (Mayina obl'iben'a).

Jen co zavesil, uslysel na schodech kroky. Maya se vr'atila zp'atky do kuchyne. „Sara si sla zdr'imnout.“

„Zase?“ Vypadalo to, ze Sara spala behem dne v posledn'i dobe celkem casto. „Copak v noci nesp'i?“

Maya pokrcila rameny. „Netus'im. Mozn'a by ses j'i mohl zeptat.“

„To jsem zkousel. Nic mi nechce r'ict.“

„Mozn'a je to proto, ze nech'ape, co se vlastne stalo,“ navrhla Maya.

„Rekl jsem v'am obema, co se stalo.“ Nenut me to r'ikat znovu, pomyslel si zoufale. Pros'im, nenut me ti znovu lh'at do oc'i.

„Mozn'a m'a strach,“ tlacila na nej d'al Maya. „Mozn'a, ze v'i, ze jej'i otec, kter'emu by mela bezpodm'inecne verit, j'i lze do –“

„Mayo Joanne,“ varoval ji Reid, „d'avej pozor na to, co vypoust'is z pusy…“

„Mozn'a, ze nen'i sama!“ Nevypadalo to, ze by se Maya chtela st'ahnout. Tentokr'at ne. „Mozn'a, ze m'am taky strach.“

„Tady jsme v bezpec'i,“ rekl j'i Reid pevne a snazil se pri tom zn'it co nejv'ic presvedcive, ackoliv tomu s'am 'uplne neveril. Za ocima mu zac'inala tepat bolest. Vyt'ahl ze skr'inky sklenici a napustil do n'i studenou vodu z kohoutku.

„Jasne, a taky jsme si mysleli, ze jsme v bezpec'i v New Yorku,“ odp'alila ho Maya. „Mozn'a, ze kdybychom vedely, o co skutecne slo, vsechno by bylo jednoduss'i. Ale ne.“ At uz to byla jeho neschopnost nechat je dvacet minut o samote, nebo jej'i podezren'i o tom, co se stalo, nez'alezelo na tom. Chtela zn'at odpovedi. „V'is moc dobre, c'im jsme si prosly. Ale j'a nem'am nejmens'i tusen'i, co se stalo tobe!“ Ted uz t'emer kricela. „Kde jsi byl, co jsi delal, jak jsi prisel k tem zranen'im –“

„Mayo, pr'isah'am, ze…“ Reid postavil sklenici na kuchynskou linku a vztycil varovne prst jej'im smerem.

„Pr'isah'as, ze co?“ utnula ho. „Ze budes mluvit pravdu? Tak mi ji proste povez!“

„Nemuzu ti r'ict pravdu!“ vykrikl. Pri tom rozhodil rukama. Jedna paze zavadila o sklenici s vodou a shodila ji z desky.

Reid nemel cas se nad t'im zam'yslet nebo hloubat. Jeho instinkty zareagovaly za nej a jedn'im plynul'ym pohybem se sehnul az ke kolenum a chytil sklenici ve vzduchu, nez se stacila roztr'istit o zem.

Okamzite toho zalitoval a zprudka se nadechl, kdyz ve sklenici jen splouchlo a vystr'ikla z n'i jedin'a kapka.

Maya z'irala s ocima dokor'an, ackoliv nevedel, jestli v dusledku jeho slov nebo toho, co pr'ave udelal. Tohle bylo poprv'e, co ho videla takhle se pohybovat – a vubec poprv'e, co nahlas priznal, ze to, co jim tvrdil, nebylo to, co se ve skutecnosti stalo. Nez'alezelo na tom, jestli o tom vedela, nebo jestli ho jen podezr'ivala, ze ner'ik'a pravdu. Uklouzlo mu to a ted uz to nemohl vz'it zpet.

„Jen reflex,“ rekl rychle.

Maya si pomalu zalozila ruce na prsou, jedno oboc'i pozdvizen'e a rty pevne semknut'e. Znal ten pohled; byl to vyc'itav'y pohled, kter'y zdedila pr'imo po sv'e matce. „Saru a tetu Lindu jsi mozn'a prevezl, ale j'a ti to nespolknu ani n'ahodou.“

Reid zavrel oci a povzdechl si. Jednou do nej zasekla h'acek a uz ho nepust'i, takze ztisil hlas a dal se do vysvetlov'an'i.

„Poslouchej, Mayo. Jsi velice inteligentn'i – definitivne dostatecne na to, aby sis mohla odvodit, co se stalo,“ rekl. „Nejdulezitejs'i vec, kterou mus'is pochopit, je, ze vedet o nekter'ych vecech muze b'yt nebezpecn'e. Jde o potenci'aln'i nebezpec'i, kter'e v'am hrozilo ten t'yden, co jsem byl pryc. A mohlo by v'am hrozit celou dobu, kdybyste vedely vsechno. Nemuzu ti r'ict, jestli m'as pravdu nebo se pletes. Nic nepotvrd'im, ani nepopru. Takze pro ted, rekneme… muzes verit vsem z'averum, ke kter'ym jsi dosla, jen pokud sl'ib'is, ze si je nech'as pro sebe.“

Maya pomalu prik'yvla. Zbezne zkontrolovala, jestli Sara nesesla dolu do preds'ine a neposlouch'a, a pak spustila: „Nejsi jenom profesor. S nek'ym pracujes, s nek'ym na vl'adn'i 'urovni – FBI, mozn'a CIA –“

„Proboha, Mayo, r'ikal jsem, at si to nech'as pro sebe!“ z'upel Reid.

„Ta z'alezitost s Olympi'adou a pak to f'orum v Davosu,“ nal'ehala d'al, „mel jsi s t'im neco spolecn'eho.“

„R'ikal jsem, ze nepotvrd'im, ani nepopru nic –“

„A ta teroristick'a organizace, o kter'e se por'ad mluv'i ve zpr'av'ach, Amun. Pomohl jsi je zastavit?“

Reid se odvr'atil a vyhl'edl z mal'eho okna ven na jejich zahradu. Ted uz bylo pozde. Nemusel nic potvrzovat ani vyvracet. Mel to vepsan'e v obliceji.

„Tohle nen'i hra, Mayo. Je to v'azn'a vec a kdyby spatn'i lid'e vedeli, ze o tom v'is –“

„Vedela o tom m'ama?“

Ze vsech tech ot'azek, na kter'e se mohla zeptat, byla tohle r'ana pod p'as. Na dlouhou chv'ili se odmlcel. Jeho nejstars'i dcera znovu prok'azala, jak je chytr'a, mozn'a az pr'ilis na 'ukor jej'iho vlastn'iho dobra.

„Nemysl'im si,“ rekl tise.

„A to, jak jsi dr'iv hodne cestoval,“ rekla Maya, „nebyl jsi na konferenc'ich a nepredn'asel jako hostuj'ic'i profesor, ze ne?“

„Ne, to ne.“

„Pak jsi s t'im na nejakou dobu prestal. Bylo to potom… co se stalo m'ame?“

„Ano. Ale pak me potrebovali zp'atky.“ To byla alespon c'astecn'a pravda a nec'itil se kvuli tomu jako lh'ar – a tak'e doufal, ze postac'i k uspokojen'i Mayiny zvedavosti.