C?l Zero
Шрифт:
„V Zeneve to budou muset potvrdit,“ rekl Cicero tise, „ale pokud jsou m'e spekulace spr'avn'e, pr'ave jsme vykopali osm tis'ic let star'y druh viru prav'ych nestovic.“
„Osm tis'ic?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, ze jste r'ikal, ze ta osada tady byla na konci devaten'act'eho stolet'i.“
„Ale ano!“ rekl Cicero. „Ot'azka vsak zn'i, jak se oni – izolovan'y nom'adsk'y kmen – k necemu takov'emu dostali? Rekl bych, ze podobn'ym zpusobem. Vykopali j'amu a narazili na neco, co v n'i lezelo dlouhou dobu ve zmrzl'em stavu. Druh viru, kter'y byl nalezen v mrsine toho karibu pred peti mes'ici poch'azel az z holoc'enu.“ Postars'i virolog nemohl spustit oci z paze vycuhuj'ic'i ze zmrzl'e zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabicku, pros'im.“
Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi pobl'iz okraje j'amy. Odklapl ctyri prezky, kter'e ji zajistovaly, a otevrel v'iko. Uvnitr lezela zbran MAB PA-15, kterou si tam predem schoval. Byla to star'a pistole, ne vsak pr'ilis tezk'a. S pln'ym z'asobn'ikem na patn'act n'aboju a jedn'im v komore v'azila jen neco kolem jednoho kila.
Zbran patrila jeho str'yci, veter'anovi francouzsk'e arm'ady, kter'y bojoval v Magrebu a Som'alsku. Ale mlad'y Francouz zbrane r'ad nemel; byly pr'ilis pr'im'e, pr'ilis diskriminacn'i a na jeho vkus moc umel'e. Ne jako virus – dokonal'y prirozen'y n'astroj schopn'y eliminovat cel'e druhy, systematicky a z'aroven nestranne. Lhostejn'y, ne'ustupn'y a prudk'y; presne takhle se potreboval zachovat v danou chv'ili on.
S'ahl do ocelov'e vzorkovnice a vzal do ruky zbran, ale na moment zav'ahal. Nechtel ji pouz'it. Ve skutecnosti mu Ciceruv nakazliv'y optimismus a jiskra v jeho oku dost prirostly k srdci.
Vsechno vsak mus'i jednou skoncit, pomyslel si. Cek'a na tebe dals'i zkusenost.
Renault se s pistol'i v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emoc'i jako blesk z cist'eho nebe strelil dva v'yzkumn'iky stoj'ic'i na kazd'e strane j'amy do prsou.
Dr. Bradleeov'a pri necekan'em traskav'em zvuku zbrane polekane vykrikla. Zacala rychle couvat, ale po dvou kroc'ich ji dostihly dve strely z Renaultovy zbrane. Anglick'y doktor Scott se jen chabe pokusil vyl'ezt z j'amy, nez ji Francouz jedin'ym v'ystrelem do jeho hlavy promenil v jeho hrob.
V'ystrely byly hromov'e, ohlusuj'ic'i, ale v okruhu tis'icu kilometru nebyla z'adn'a ziv'a duse, kter'a by je slysela. T'emer z'adn'a.
Cicero st'al jako soln'y sloup, paralyzovan'y sokem a strachem. Renault behem pouh'ych sedmi vterin ukoncil zivot ctyr lid'i – pouh'ych sedm vterin, aby se v'yzkumn'e pracoviste promenilo v masovou vrazdu.
Postars'imu doktorovi se pod respir'atorem tr'asly rty, kdyz se snazil promluvit. Nakonec se mu podarilo vykoktat jedin'e slovo: „P-proc?“
Renaultuv ledov'y pohled byl netecn'y, lhostejn'y, jak'y jen pohled virologa muze b'yt. „Doktore,“ rekl m'irne, „d'ych'ate moc rychle. Sundejte si respir'ator, at neomdl'ite.“
Cicero d'ychal rychle a prer'yvane, takze mu respir'ator pomalu prest'aval stacit. Jeho pohled tekal mezi zbran'i, kterou Renault drzel ve svesen'e ruce u boku, a j'amou, ve kter'e ted lezel mrtv'y Dr. Scott. „J'a… nemuzu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respir'ator, znamenalo by to potenci'alne se vystavit nemoci. „Renaulte, pros'im…“
„Nejmenuji se Renault,“ rekl mlad'y muz. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jist'y Renault, vysokoskolsk'y student, kter'emu pridelili tuhle st'az. Ted je vsak mrtv'y. To jeho z'apis a dokumentaci jste cetl.“
Cicerovy krv'i podlit'e oci se jeste v'ic rozs'irily. Okraje viden'i se mu rozostrily, ztmavly a hrozilo, ze ztrat'i vedom'i. „J'a… J'a to nech'apu… proc?“
„Doktore Cicero. Sundejte si respir'ator. Pokud m'ate zemr'it, nedal byste prednost udelat to dustojne? S tv'ar'i odkrytou, m'isto schovanou pod maskou? Pokud ztrat'ite vedom'i, ujistuji v'as, ze se uz nikdy neprobud'ite.“
Cicero pozvedl ruku a roztresen'ymi prsty si st'ahl tesnou zlutou kapuci z prosedivel'ych vlasu. Pak uchopil respir'ator a oblicejovou masku a sundal si je. Pot, kter'y mu vyrazil na cele, okamzite zchladl a zamrznul.
„Chci, abyste vedel,“ rekl Francouz jm'enem Cheval, „ze si v'as i vas'i pr'ace skutecne v'az'im, Cicero. Nem'am z tohohle z'adn'e potesen'i.“
„Renaulte – nebo Chevale, at jsi, kdo jsi – poslouchej svuj rozum.“ Ted, kdyz nemel na obliceji masku s respir'atorem, zacala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mlad'ik mohl m'it ke sp'ach'an'i takov'eho zverstva jedinou motivaci. „At uz se chyst'as udelat cokoliv, pros'im, znovu to zvaz. Je to extr'emne nebezpecn'e –“
Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vedom, doktore. V'ite, tak'e jsem studoval na Stockholmsk'e univerzite a snazil se dodelat doktor'at. Minul'y rok jsem vsak udelal chybu. Padelal jsem univerzitn'i podpisy na z'adosti, abych se dostal ke vzorkum jednoho vz'acn'eho enteroviru. Zjistili to. A vyhodili me.“
„V tom pr'ipade… mi dovol, abych ti pomohl,“ z'adal Cicero nal'ehave. „Takovou z'adost bych mohl podepsat. Muzu ti pom'ahat ve tv'em v'yzkumu. Cokoliv, jen ne tohle –“
„Ve v'yzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o v'yzkum. Moji lid'e cekaj'i a nejsou zrovna trpeliv'i.“
Cicerovi se do oc'i nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobr'eho nevzejde. To v'is.“
„Nem'ate pravdu,“ rekl mlad'y muz. „Mnoho lid'i zemre, to ano. Ale zemrou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem leps'i budoucnosti.“ Cheval pohl'edl stranou. Nechtel toho mil'eho star'eho doktora zastrelit. „V jednom jste vsak mel pravdu. Moje Claudette je skutecn'a. A odloucen'i skutecn'e l'asku posiluje. Ted mus'im j'it, Cicero, stejne jako vy. Ale respektuji v'as a jsem ochotn'y splnit v'am posledn'i pr'an'i. Je neco, co byste chtel r'ict sv'e Phoebe? D'av'am v'am sv'e slovo, ze j'i tu zpr'avu doruc'im.“
Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Nen'i nic tak dulezit'eho, co bych j'i chtel r'ict, abych za n'i poslal monstrum, jako jsi ty.“
„Dobr'a tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbran a jedinkr'at vystrelil Cicerovi pr'imo doprostred cela. R'ana zapenila, star'y doktor zaklop'ytal vzad a svezl se na zem do mraziv'e tundry.
V neskutecn'em tichu, kter'e n'asledovalo, Cheval poklekl a zaseptal kr'atkou modlitbu. Pak se pustil do pr'ace.
Otrel ze zbrane svoje otisky a streln'y prach a mrstil ji do plynouc'i mraziv'e Kolymy. Pot'e svalil vsechna ctyri tela do j'amy k doktoru Scottovi. Pomoc'i lopaty a krump'ace pak str'avil devades'at minut t'im, ze jejich tela spolu s napul rozlozenou paz'i zakr'yval c'astecne zmrzlou zeminou. Cel'e m'isto vykop'avek uklidil, vyt'ahl ze zeme kuly a strhl ochrannou p'asku. Dal si na cas, pracoval peclive – nikdo se t'ym v'yzkumn'iku nepokus'i kontaktovat dals'ich osm nebo dvan'act hodin, a uplyne prinejmens'im cel'ych ctyriadvacet hodin, nez WHO na m'isto nekoho posle. Vysetrov'an'i pohrben'a tela pravdepodobne odhal'i, ale Cheval jim to nechtel ani v nejmens'im usnadnit.