C?l Zero
Шрифт:
DVAC'AT'A OSM'A KAPITOLA
TRIC'AT'A SEDM'A KAPITOLA
PROLOG
„Povezte mi, Renaulte,“ rekl stars'i muz. Jeho oci se trpytily, kdyz sledoval, jak tmav'a tekutina v k'avovaru mezi nimi prich'az'i k varu. „Proc jste sem prisel?“
Dr. Cicero byl pr'ivetiv'y clovek, zovi'aln'i, jeden z tech, kter'y o sobe r'ad r'ik'aval, ze je mu „pades'at osm let a st'ale mlad'ik“. Vous mu zacal sednout, kdyz mu t'ahlo na ctyricet a po nekolika letech 'uplne zbelal, a ackoliv ho vetsinou peclive upravoval, behem doby str'aven'e v tundre mu na brade rasil v nepravideln'ych chum'ac'ich. Mel na sobe z'arive oranzovou parku, kter'a vsak ani zdaleka nezastinovala mladistv'y svit v jeho modr'ych oc'ich.
Mlad'y Francouz byl tou ot'azkou m'irne zaskocen, ale odpoved na ni znal okamzite, jelikoz si ji v duchu uz nekolikr'at nacvicoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyz'adala si asistenty k v'yzkumu. Ti to pak nab'idli mne,“ vysvetlil anglicky. Cicero byl rodil'y Rek a Renault poch'azel z jizn'iho pobrez'i Francie, takze spolu hovorili jazykem, kter'y znali oba. „Abych byl upr'imn'y, tuhle sanci prede mnou dostali dals'i dva. Oba ji odm'itli. J'a jsem v tom vsak videl nesm'irnou pr'ilezitost –“
„Ha!“ prerusil ho stars'i muz n'ahle. „Nept'am se te na ty akademiky, Renaulte. Cetl jsem tvou transkripci, stejne jako tvou diplomovou pr'aci o predpokl'adan'e mutaci chripky typu B. Byla docela dobr'a, nutno dodat. S'am bych ji l'epe nenapsal.“
„Dekuji, pane.“
Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedac'ich m'istnost'i a pro charitu. Tady jsme si rovn'i. R'ikej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“
„Dvacet sest, pane – ehm, Cicero.“
„Dvacet sest,“ rekl stars'i muz zamyslene. Ohr'ival si ruce nad teplem vych'azej'ic'im z t'aborov'eho varice. „A uz jsi skoro dokoncil doktorsk'e studium? Velice pusobiv'e. J'a vsak chci vedet, proc jsi tady? Jak jsem rekl, tvou slozku jsem cetl. Jsi mlad'y, inteligentn'i, nepopiratelne pohledn'y…,“ Cicero se uchechtl. „Podle me by ses mohl dostat na st'az kamkoliv na svete. Ale za ty ctyri dny, co jsi tu s n'ami, jsem te ani jednou neslysel mluvit o sobe. Proc ze vsech m'ist zrovna tady?“
Cicero rozm'achl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vubec nutn'e. Sibirsk'a tundra se t'ahla kazd'ym smerem, kam az oko dohl'edlo, sed'a a b'il'a a – az na oblast na severu, kde se l'ine t'ahly n'izk'e horsk'e hrebeny s b'il'ymi vrcholky – beznadejne pust'a.
Renaultovy tv'are lehce zruzovely. „No, pokud bych mel b'yt upr'imn'y, doktore, chtel jsem pracovat po vasem boku,“ priznal. „Obdivuji v'as. Vase pr'ace na potlacen'i epidemie viru Zika byla skutecne dechberouc'i.“
„No pros'im!“ zvolal Cicero vrele. „Lichotky te dostanou kamkoliv – nebo ti minim'alne zajist'i trochu belgick'e prazen'e.“ Nat'ahl si na pravou ruku siln'y palc'ak, zvedl prekap'avac k'avy z butanov'eho varice a naplnil dva plastov'e kel'imky horkou, hustou k'avou. Byl to jeden z m'ala luxusu, kter'e si zde v sibirsk'e pustine mohli dovolit.
Dr. Cicerovi bylo posledn'ich dvacet sedm dn'i jeho zivota domovem mal'e t'aboriste vztycen'e zhruba sto pades'at metru od brehu reky Kolyma. Cel'e t'aboriste sest'avalo ze ctyr kupolovit'ych neoprenov'ych stanu, pl'aten'eho pr'istresku s jednou stranou zakrytou proti vetru, a z napul st'al'eho kevlarov'eho cist'eho prostoru. Oba muzi v tu chv'ili st'ali pod pl'atenou strechou a varili k'avu nad t'aborov'ym varicem se dvema hor'aky. Kolem nich byly skl'adac'imi stoly, na kter'ych st'aly mikroskopy, vzorky permafrostu, archeologick'e n'acin'i, dva robustn'i, klimaticky odoln'e poc'itace a odstredivka.
„Jen pij,“ rekl Cicero. „Za chv'ili n'am zac'in'a smena.“ Se zavren'yma ocima usrkl trochu k'avy a ze rtu mu uniklo spokojen'e zamrucen'i. „Pripom'in'a mi to domov,“ rekl mekce. „Cek'a na tebe nekdo, Renaulte?“
„Cek'a,“ odpovedel mlad'y muz. „Moje Claudette.“
„Claudette,“ zopakoval Cicero. „Kr'asn'e jm'eno. Manzelka?“
„Ne,“ rekl Renault jednoduse.
„V nasem pracovn'im oboru je dulezit'e m'it neco, na co se muzeme tesit,“ rekl Cicero teskne. „Mezi vs'im t'im odstupem, kter'y je casto nutn'y, v'am to d'a jistou perspektivu. Tricet tri let jsem svou Phoebe naz'yval svou zenou. Kvuli pr'aci jsem behal po cel'em svete, ale ona tu pro me vzdycky byla, kdyz jsem se vr'atil. Kdyz jsem pryc, jsou to muka, ale stoj'i to za to; pokazd'e, kdyz se vr'at'im domu, je to jako znovu se zamilovat. Jak se r'ik'a, odloucen'i l'asku posiluje.“
Renault se usm'al. „Necekal bych, ze se ve virologovi skr'yv'a tak romantick'a duse,“ podivil se.
„Tyhle dve veci se navz'ajem nevylucuj'i, synu.“ Doktor se m'irne zamracil. „A presto… nemysl'im si, ze je to pr'ave Claudette, kter'a ti ned'a sp'at. Jsi z'adumciv'y mlad'y clovek, Renaulte. Nejednou jsem si vsimnul, jak se d'iv'as na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovedi.“
„Mysl'im, ze jste pri v'yberu oboru studia sl'apl vedle,“ rekl Renault. „Mel jste se st'at sociologem.“ 'Usmev mu zmizel ze rtu, kdyz dodal: „Ale m'ate pravdu. Tuhle 'ulohu jsem neprijal jen proto, abych mohl pracovat s v'ami, ale tak'e proto, ze jsem se zasvetil jist'emu z'ajmu… z'ajmu, kter'y je zalozen na v'ire. M'am vsak obavy, kam me tahle v'ira muze dov'est.“
Cicero vedoucne pok'yvl hlavou. „Jak jsem rekl, v nasem pracovn'im oboru je casto nutn'y odstup. Clovek se mus'i naucit lhostejnosti.“ Polozil mlad'ikovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od nekoho, kdo uz neco m'alo zazil. V'ira je siln'a motivace, to jiste, ale nekdy n'am emoce mohou zast'init 'usudek, otupit mysl.“
„Budu si d'avat pozor. Dekuji, pane.“ Renault se nesmele usm'al. „Cicero. Dekuji.“
Najednou ve vys'ilacce na stole za nimi hlasite zapraskalo a ticho, kter'e se pod pl'atenou strechou rozhostilo, prerusil zkreslen'y hlas.