C?l Zero
Шрифт:
„Stejne si mysl'im, ze by mel pan Thompson prij'it –“
„Muze n'as spehovat skrz okno, jako obvykle. Budeme v por'adku. Slibuju. M'ame spolehliv'y bezpecnostn'i syst'em, pr'idavn'e z'amky na kazd'ych dver'ich a moc dobre v'im o t'e zbrani, kterou m'as schovanou u vchodu –“
„Mayo!“ zvolal Reid. Jak se o tomhle dozvedela? „At te ani nenapadne na ni sahat, rozum'is?“
„Nedotknu se j'i,“ rekla. „Jen konstatuju. V'im, ze tam je. Pros'im. Nech me dok'azat, ze to zvl'adnu.“
Reidovi se myslenka, ze budou jeho dcery doma samy, ani trochu nel'ibila, ale Maya prakticky zadonila. „Zopakuj mi 'unikov'y pl'an,“ rekl.
„'Uplne cel'y?!“ zaprotestovala.
„'Uplne cel'y.“
„Fajn.“ Prehodila si vlasy pres rameno, jak to obvykle delala, kdyz byla nec'im otr'aven'a. Obr'atila oci ke stropu a zacala monot'onn'im hlasem recitovat pl'an, kter'y Reid zavedl kr'atce pot'e, co se prestehovali do nov'eho domu. „Pokud kdokoliv prijde ke vchodu, nejdr'iv se mus'im ujistit, ze je alarm zapnut'y a dodatecn'y z'amek a ret'izek jsou zamcen'e. Pak se pod'iv'am kuk'atkem a over'im, jestli je to nekdo, koho zn'am. Pokud ne, zavol'am pana Thompsona a nech'am ho, aby to nejdr'iv proveril.“
„A pokud to je nekdo, koho zn'as?“ pob'idl ji.
„V takov'em pr'ipade,“ drmolila Maya d'al, „se pod'iv'am bocn'im oknem – opatrne – a zkontroluju, jestli s nimi nen'i jeste nekdo. Pokud ano, zavol'am pana Thompsona, aby to proveril.“
„A pokud se sem nekdo bude snazit dob'yvat?“
„V takov'em pr'ipade pujdeme do sklepa a schov'ame se v posilovne,“ recitovala. Jednou z prvn'ich renovac'i, kter'e Reid udelal, kdyz se pristehovali, bylo to, ze nechal dvere, kter'e vedly do mal'e m'istnosti ve sklepe, vymenit za nov'e s ocelov'ym j'adrem. Mely tri tezk'e z'amky a panty z hlin'ikov'e slitiny. Byly neprustreln'e a protipoz'arn'i a technik ze CIA, kter'y jim je nainstaloval, tvrdil, ze vydrz'i minim'alne tucet ran beranidlem. Efektivne tak promenily malou posilovnu v nouzov'y bunkr.
„A pak?“ zeptal se.
„Nejdr'iv zavol'ame pana Thompsona,“ rekla, „a pak na t'isnovou linku. Pokud si s sebou zapomeneme vz'it telefony nebo se k nim nemuzeme dostat, ve sklepe je pevn'a linka s predprogramovan'ym c'islem.“
„A pokud se nekdo dostane do domu a vy nebudete moct do sklepa?“
„V takov'em pr'ipade se pokus'ime dobehnout k nejblizs'imu v'ychodu,“ drmolila Maya. „Jakmile budeme venku, udel'ame co nejvets'i povyk.“
Thompson mel spoustu vlastnost'i, ale chab'y sluch k nim nepatril. Jednoho vecera se Reid s devcaty d'ival v televizi na akcn'i film. Meli zes'ilen'y zvuk a pan Thompson pribehl k nim v domnen'i, ze slysel v'ystrely ze zbrane s tlumicem.
„Ale vzdycky bychom u sebe mely m'it telefony pro pr'ipad, ze budeme muset zavolat, jakmile se dostaneme z domu a nekam do bezpec'i.“
Reid souhlasne prik'yvl. Odrecitovala mu cel'y 'unikov'y pl'an – az na jeden mal'y, ackoliv z'asadn'i detail. „Na neco jsi zapomnela.
„Ne, nezapomnela,“ zamracila se.
„Jakmile budete nekde v bezpec'i a potom, co zavol'ate panu Thompsonovi a na t'isnovou linku…?“
„Aha, jasne. Pak ihned zavol'ame tobe a rekneme ti, co se stalo.“
„Dobre.“
„Dobre?“ Maya pozvedla oboc'i. „Dobre, jako ze n'as aspon jednou nech'as samotn'e?“
Por'ad se mu to nel'ibilo. Ale bylo to jen na p'ar hodin a Thompson bude hned vedle. „Ano,“ rekl nakonec.
Maya si odlehcene vydechla. „Dekuju. Budeme v pohode, pr'isah'am.“ Znovu ho letmo objala. Otocila se a zam'irila ke schodum dolu, ale pak ji neco napadlo. „Mohla bych se zeptat jeste na jednu ot'azku?“
„Jiste. Ale nemuzu ti sl'ibit, ze na ni odpov'im.“
„Pl'anujes zase zac'it… cestovat?“
„Aha.“ Opet ho jej'i ot'azka zaskocila. CIA mu znovu nab'idla jeho pr'aci – ve skutecnosti se s'am reditel N'arodn'i zpravodajsk'e sluzby dozadoval toho, aby byl Kent Steele povol'an do sv'e funkce – ale Reid jim zat'im neodpovedel a agentura se zat'im odpovedi nedozadovala. Po vetsinu casu se na to snazil vubec nemyslet.
„J'a… skutecne r'ad bych rekl, ze ne. Ale pravda je takov'a, ze jeste nev'im. Zat'im jsem se tak 'uplne nerozmyslel.“ Na chv'ili se odmlcel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych zacal?“
„Chces zn'at muj n'azor?“ zeptala se prekvapene.
„Ano, chci. Upr'imne jsi jedna z nejchytrejs'ich lid'i, kter'e zn'am a na tv'em n'azoru mi hodne z'alez'i.“
„No, mysl'im… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co ted v'im –“
„Co si mysl'is, ze v'is,“ opravil ji Reid.
„Ale taky je to dost desiv'y. V'im, ze existuje celkem velk'a moznost, ze te muzou zranit nebo… nebo hur.“ Maya byla dlouhou chv'ili zticha. „L'ib'i se ti to? Pracovat pro ne?“
Reid j'i neodpovedel pr'imo. Mela pravdu; to martyrium, kter'ym si prosel, bylo desiv'e, a v'ic nez jednou mu slo o hol'y zivot, ale taky slo o zivot jeho dvema dcer'am. Nedok'azal by se vypor'adat s t'im, kdyby se jim neco stalo. Ale tvrd'a pravda – a taky jeden z vets'ich duvodu, proc se snazil v posledn'i dobe tak zamestnat – byla, ze se mu to l'ibilo a chybelo mu to. Kent Steele touzil po akci. Urcitou dobu, kdyz to vsechno zacalo, tuhle svou c'ast povazoval za 'uplne jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo kryc'i jm'eno. On po tom touzil. Jemu to chybelo. Bylo to jeho souc'ast'i, stejne jako ucen'i a vychov'av'an'i jeho dvou dcer. Ackoliv byly jeho vzpom'inky zamlzen'e, bylo to souc'ast'i jeho sam'eho, jeho identity, a kdyby tuhle c'ast nemel, c'itil by se jako profesion'aln'i sportovec, kter'y utrpel zranen'i, jez mu ukoncilo kari'eru: a spolu s t'im prich'azela i ot'azka: Kdo bez toho jsem?
Nemusel odpov'idat nahlas. Maya to dok'azala vyc'ist v jeho nepr'itomn'em pohledu.
„Jak ze se jmenuje?“ zeptala se najednou a zmenila tak t'ema.
Reid se ost'ychave usm'al. „Maria.“
„Maria,“ zopakovala zamyslene. „Dobre. Uzij si rande.“ Maya zam'irila po schodech dolu.
Nez ji Reid n'asledoval, probleskla mu hlavou jeste jedna myslenka. Otevrel horn'i supl'ik sv'eho satn'iku a zas'atral v nem, dokud nenasel, co hledal – starou lahvicku drah'e kol'insk'e, kterou nepouzil uz dva roky. Kate ji mela r'ada. Pricichl si k rozprasovaci a uc'itil, jak mu po p'ateri prebehl mr'az. Byla to zn'am'a, siln'a vune, kter'a s sebou prinesla z'aplavu vzpom'inek.